Krajina digitální

Krajina spotřební 3/3 Libor Svoboda

Se vzrůstajícími nároky na pracovní výkon a s nedostatkem volného času se též zvyšuje nabídka i poptávka po bezprostřední zábavě. Je zřejmé, že lidé jsou častěji ochotni investovat vyšší náklady za rychlé a intenzivní zážitky. Nejsou to jen dokonalejší formy komunikace a dopravy, které mnohem snáze zpřístupňují jakékoliv místo na zemi či informace o něm. Možnosti digitálních technologií, především těch osobních, dokáží zprostředkovat okamžitou a neustále pestřejší nabídku dalších zážitků a zábavy i pro sebekratší volné chvíle našeho již tak roztříštěného času. Digitální média jsou navíc jedinečná ve své schopnosti simulovat jiná média [1]. Proto se celá řada dosavadních forem kultury přenáší na displeje našich počítačů a telefonů, kde je máme kdykoliv k dispozici. Nahlížíme na naše prostředí, orientujeme se v něm a pohybujeme, a čím dál víc žijeme skrze digitální techniku. S narůstající závislostí si bereme naše umělé prostory s sebou kamkoliv. Jsou miniaturní, a zároveň nás spojují s nekonečnem paralelní krajiny, té virtuální.

Digitální technologie za posledních několik desetiletí kompletně ovládla produkci obrazů všeho druhu. Kvalita zobrazení a přenosu obrazu je stále dokonalejší v možnostech simulovat skutečnost, či vytvářet realitu jinou. Obrazová postprodukce fotografií i filmu dosáhla úrovně, kdy není možné jednoznačně poznat pozdější zásah do obrazu anebo původní stav. Zvykli jsme si na to, že obrazy, které kolem denně vidíme v reklamě a médiích, nepopisují skutečnost, nýbrž pomocí fragmentů reality vytváří skutečnost zcela umělou. Nepřekvapují nás montáže reality a komerčních produktů ani vyretušované postavy na stránkách časopisů. Víme, že zobrazovaná scéna není skutečnost ale fikce. A přesto všechny tyto obrazy mají vliv na naše rozhodování a touhy, protože kdyby tomu tak nebylo, jejich zadavatelé by neutráceli astronomické sumy za výrobu a distribuci reklamy.

Reprodukování reality, ať už objektivní nebo přikrášlené, přitahovalo pozornost napříč celými dějinami výtvarného umění. Dovednost nápodoby byla vysoce ceněna, neboť počet lidí, kteří dokázali mimořádné obrazy vytvářet, i počet těch, kteří si mohli dopřát tyto obrazy vlastnit, byl samozřejmě omezený. Výtvarné umění západního světa dostalo druhý dech až s rozmachem fotografie, která si sice musela svou nezávislost vydobýt, ale převzala roli obrazového zprostředkovatele skutečnosti. Zdejší malba se tak mohla vydat na dosud neprobádané cesty abstrakce.

Klasická fotografie coby mladé médium umožnila snadný přístup k vlastnímu „upomínkování“ světa a dokonalému vykreslení obrazu. Ale byla to až digitální fotografie a média, která ve spojení s miniaturizací techniky umožnila zachycovat obraz, zvuk i video, přehrávat je, posílat dál či veřejně sdílet kdykoliv a kdekoliv.

Co je za dnešním masivním fotografováním, sdílením a lajkováním čehokoliv, nebo spíše všeho? Nemusí to být ani tak snaha o zachycení světa kolem nás. Oproti klasickému pojetí fotografování, kde větší roli hraje minulost, respektive zachycení dosavadního obrazu minulosti, je mobilní fotografování spíše spojeno s okamžikem přítomnosti a vlastním osobou. Obzvláště
selfíčka jsou důsledným utvrzením si vlastního bytí, možná spíše sebevědomí ve smyslu tady jsem (byl). Zpodobňování sebe sama s bezprostředním okolím se sice objevovalo v umění i dříve, ale teprve s mobilním fotografováním (kde již selfie de facto vytvořilo vlastní fotografický žánr) a individualizací ve společnosti nabylo na popularitě. Toužíme být pro ostatní zajímaví, pochlubit se, zaujmout, k čemuž samozřejmě bezprostředně slouží sociální sítě.

A pak je tu otázka, proč tak snadno podléháme – někteří více, jiní méně – nutkání odnášet si spoustu toho, co kolem vidíme, a místa která navštěvujeme s sebou. Je zajímavé, ale ne překvapující, pozorovat jakékoliv turisticky význačné místo, které je obvykle v obležení turistů s napřaženými pažemi třímající fotoaparáty, telefony či tablety. Často, jako by návštěvníci vnímali nové prostředí jen kvapně skrze displej. Patrně jde o čas, či spíše jeho nedostatek, netrpělivost i určité povrchní vnímání, snaha stihnout teď více, odnést si to na potom. Anebo jde jen o určitou formu konzumního návyku, umocněnou snadným digitálním zpracováním bez dalších nákladů.

Místa, města a krajina se schovala za displeje a hledáčky. Transformovala se do obrazu sebe sama, který nabyl na důležitosti možná větší než něco původního. Než to, co zde bylo a je, anebo pocit či vztah, který vznikl až naším příchodem.

Krajina se do jisté míry stala konzumním předmětem, kulisou, ale též reklamním pod-produktem profesionální produkce. Vizualizace developerských projektů, krajinné scenérie v televizních spotech na nové vozy, značkový alkohol či hudební klipy. Tam všude se pracuje s určitými archetypy krajiny, jež pomůžou vyvolat zamýšlený pocit. Krása, hojnost, bezpečí, pocity romantiky, volnosti, napětí či nostalgie se dotýkají naší přirozené vžité vzpomínky na ztracený ráj, snění o fantastické zemi či touhy po dobrodružství. Jsou to pocity, které vědomě i nevědomě chceme zažívat, jejichž přítomnost nás uspokojuje, a tudíž snadněji podléháme předem danému scénáři nabízející snadné řešení.

 

[1] HORÁKOVÁ, Jana, 2011. Konec dějin nových médií: Softwarová studia. In: FLAŠAR, Martin – HORÁKOVÁ, Jana – MACEK, Petr a kol.: Umění a nová média. Brno: Masarykova univerzita. ISBN 978-80-210-5639-8.

[FOTO] Victoria Peak, Hongkong. Zdroj: http://time.com/3393333/how-the-selfie-stick-is-killing-the-selfie/

19/11/2016, © Libor Svoboda (Proměny prostředí v souvislosti s proměnami ve společnosti. Idealizace města. FUD UJEP 2016)

Místa, města a krajina se schovala za displeje a hledáčky. Transformovala se do obrazu sebe sama.