Nekonečno: Šanghaj
Proměny městské krajiny 2/4Libor Svoboda
Z Berlína se nyní přeneseme se nyní na opačnou stranu zeměkoule a podíváme se na odlišný příklad proměny městské krajiny. Především zde se projevují zásadní změny díky fenoménu posledního půlstoletí, kdy vůbec poprvé v historii lidstva (kolem roku 2008) překročila populace žijící ve městech 50% hranici. Tento narůstající trend (předpoklad do roku 2050 je 70 %) sebou přináší podstatné změny pro krajiny měst, příměstské krajiny i pro společnost.
Zatímco na území České republiky byl v roce 1950 počet obyvatel žijících ve městech odhadnut na 40 %, v r. 2010 to bylo po kolísavém období 73,5 % a předpoklad do roku 2050 je 78 %, v Číně se populace ve městech mezi roky 1950 a 2005 vyhoupla ze 13 % na 40,5 %. Do roku 2030 se předpokládá přes 60 % obyvatel žijících zejména v megapolích na jihovýchodě země. Také v důsledku této migrace je právě Čína místem, kde změna městské krajiny probíhá patrně nejdramatičtěji.
Ohlédneme se zpět k utopickému projektu The Berg a aplikujeme body ze shrnutí na čínské prostředí. Koncept proměny či zlepšení města je zde plánován centrálně „ze shora“, neptá se veřejnosti, spíše reguluje (byť částečně vynuceně pod tlakem sociálně-demografických změn). Image města, obzvláště centra, odpovídá především na materiální touhy a taktéž utopicky přináší dobro pro všechny. Zásadně mění hranice města a má přímý vliv na skutečné, monofunkční využití míst.
Hektické proměny tváře čínských měst vycházejí jednak z nutnosti zajistit bydlení a infrastrukturu pro množství přistěhovalců z venkovských oblastí, díky čemu dochází k nekonečnému rozšiřování periferie. Souběžně s tím je zde snaha proměnit chudé (nebo alespoň chudě vypadající) čtvrtě na určitý standart. A co je z hlediska tématu této práce zajímavé, je, že s bohatnutím vlivné části společnosti dochází, tak jako jinde na světě, ale zde obzvláště, k výstavbě monumentální architektury coby symbolů idealizace města a společenského řádu, a tím k určité manipulaci s veřejným míněním.
Zajímavý je poznatek, že se tak dělo ve všech společnostech všech etap historie. Vznikaly a vznikají monumentální stavby představující zejména symboly moci, které de facto uzákoňují určitý systém vazeb a hierarchie ve společnosti. Jak uvádějí například autoři knihy Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur, která se svým způsobem rovněž dotýká tématu lidských sídel: „Komplexní civilizace se mimo jiné vyznačuje tím, že vynakládá značné prostředky na stavbu prestižních symbolických staveb, které nemají velký význam na samotný ekonomický chod země, ale jsou nezbytné jakožto výraz legitimity vládnoucí složky dané společnosti.“ (Bárta, 2012, s. 35)
Realizace takových monumentů je nejen finančně náročná, ale především v případě výstavby nových městských čtvrtí vyžaduje též obrovské změny prostředí. Nedochází pouze ke kvapným a rozsáhlým asanacím, ale k proměně společnosti vůbec. Při odůvodňování i těchto celospolečenských změn dochází na pozoruhodný druh propagandy. Například návštěva World Financial Center v Šanghaji, ještě v roce 2014 nejvyšší budovy Číny, skýtá fascinující, ovšem pro západního návštěvníka vcelku průhlednou show v podobě bombastických vizualizací nebo doslova hypnotizujících světelných efektů v dobře připravené atmosféře vážně míněného sci-fi při cestě na prosklenou vyhlídkovou plošinu ve 474 metrech nad zemí. To vše vedle interpretace coby atrakce mimochodem dokazuje sebevědomé směřování země, kterou její obyvatelé sami nazývají „Great China“, do vytoužené opětovné pozice říše středu, nyní ovšem chápané v globálním smyslu.
Shanghai Urban Planning Exhibition Center[1] přináší aktuální svědectví pohledu z ptačí perspektivy. Právě zde je možné kromě dalších expozic shlédnout obrovský model centrální části města, tak jak má vypadat v blízké budoucnosti. Nekonečná krajina výškových staveb rozsypaných od obzoru k obzoru pod vyvedeným plastickým nápisem, sloganem pro Expo 2010, Better City, Better Life, které představované projekty svým vyzněním jaksi posvěcuje.
Víra v nikdy nekončící pokrok bývá ovšem typický pro všechny vyspělé společnosti. Západ hledí na Čínu s úžasem a Šanghaj je opěvována jako nové kosmopolitní město. Výkladní skříň nové Číny, kde počet obyvatel v roce 2009 překročil 19 miliónů a do roku 2030 se toto číslo odhaduje na 31 miliónů.
Ve jménu pokroku dochází k odstraňování předchozích struktur. Většinou bez ohledu na to, zda byly funkční. V Číně to je především neustávající likvidace starých čtvrtí, například tradičních hutongů a obdobné nízké zástavby, jenž ustupují výškovým novostavbám. (Od 90. let bylo v historickém jádru Šanghaje postaveno cca 400 budov vyšších než 20 pater.) S dojmem spíše skeptickým k superlativům vyvstává pocit, že v proměňujícím se městě místo koncipované struktury vzniká spíše změť postrádající přirozená centra či souvislejší zelené plochy, obojí důležité v tak rozsáhle urbanizovaném místě. Snad je to problém evropského pohledu, že ve výsledku vidíme nijaké a neosobní město. Standardizovaný produkt. A také je to dojem, že proměna prostředí je rychlejší než samotná proměna společnosti, což vede ke značným sociálním rozdílům.
Image města, obzvláště centra, vypovídá především o materiálním zaměření a široké společnosti poněkud podsouvá pocit obecného blaha. Prostor mezi výškovými budovami v centru (coby zde snadněji splnitelnými sny západních architektonických kanceláří), které však připomínají spíše kulisy, je mnohem méně funkční ve srovnání s původními starými, velmi živými čtvrtěmi. Pestrý život z uliček a fungujících pouličních trhů se přesunul za prosklené zavěšené panely výškových staveb, obchodních center a unifikovaných strohých sídlišť. Nebo spíše zcela vymizel.
Má smysl ohlížet se zpět do minulosti? Sentimentalita příliš významu nepřináší, nicméně je možné a potřebné uvědomit si hodnoty, které jsou získávány a které zároveň ztráceny. Porovnat, zda ty původní nejsou v něčem náhodou stabilnější nebo výhodnější. A také je možné vysledovat, na jakých základech v minulosti vyrostl tzv. pokrok dnešní společnosti: „.. faktory, které původně působily jako prorůstové a dovedly určitou civilizaci či kultury na vrchol, se postupně vyčerpají a nakonec začnou působit negativně a společnost navedou na sestupnou dráhu směřující k úpadku. Právě proto je důležité se při zkoumání úpadku společnosti velmi detailně zabývat zejména těmi faktory, které stály u jejího vzestupu. Ty nám jsou totiž schopny ledacos prozradit o způsobu jejího úpadku.“ (Bárta, 2012, s. 24–25)
Vlastně se dá říci, že pokud v nynější tváři města můžeme spatřovat vrchol společnosti, stejně v něm můžeme tušit i víceméně se blížící úpadek či kolaps, transformaci. A stejně tak jako pohled do minulosti může prozradit leccos o obecných faktorech kolapsů, může znovu objevit i procesy, přinášející stabilitu či udržitelnost.
Nehledě na to, zda kupříkladu z panoramatu Pudongu vyvodíme domněnku vyspělosti a pokroku anebo nafouknuté bubliny, budou města budoucnosti, a především velkoměsta jako Šanghaj, stále intenzivněji řešit otázky komplexního fungování tak rozsáhlého systému. Jednou z otázek budoucnosti je i to, jak své obyvatele uživit. Zda vylidňující se, chudý a upozaďovaný venkov s mizející půdou a úrodností už zcela závislé na umělých hnojivech vyráběných z neobnovitelných zdrojů energie uživí strmě narůstající městské populace.
Zdálo by se, že tato témata už nemají s vizuální stránkou města nic společného. Naopak, tyto otázky jsou velmi zajímavé z pohledu krajiny města, neboť právě otázka potravin[2] a energie v historii vždy měla a bude mít ten nejzásadnější vliv na proměnu krajiny, což dnes platí i o urbanizované krajině.
[1] Shanghai Urban Planning Exhibition Center představujíe urbání plánování, historii a vývoj Šanghaje. Výstavnímu prostoru o šesti patrech a celkové výměře 7000 m2 vévodí rozlehlý model města zobrazující jak exitující tak již schválené budoucí stavební projekty.
[2] Zajímavou přednáškou na toto téma je například How food shapes our cities (TED-Global 2009, Oxford) od britské urbanistky Carolyn Steel.
Publikováno 2014, Foto: Libor Svoboda
Literatura: Bárta, Miroslav; Kovář, Martin (eds.) a kolektiv. Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur (Minulost, současnost a budoucnost
komplexních společností). Academia. Praha 2012.